Naděje aneb romance paroplavební

Píše se rok 1939 a na lodi v německém Hamburku se schází rozličná společnost lidí, kteří utíkají z Evropy před Hitlerem. Věří, že loď Naděje je odveze do "nového světa", kde budou moct začít nový život. Háček je v tom, že loď kapitána Horovitze vůbec na daleké plavby není připravená. Funguje pouze jako hodinový hotel na vodě. 

Obývá ji kapitán Horovitz se svou dcerou Laurou a tajemnou kráskou Kim Stradovou. Přestože loď prakticky není schopná plavby, kapitán nakonec svolí a s nesourodou skupinu utečenců vypluje z přístavu. Autor hru napsal už před dvacet sedmi lety, ale své první opravdové dramatizace se dočká až nyní.

I. SCÉNA

Jeviště je paluba menšího parníku. Levou část jeviště ohraničuje zábradlí. V pozadí je vstup do kajuty a dvě kulatá okna do podpalubí. Na pravé straně je stolek s dvěma židlemi. Na sloupu visí kalendář s datem 10. Května 1939.

Alfred zapisuje do knihy, zazvoní telefon.

Alfred: Ano, parník Naděje... Ne, žádné pasažéry neárijského původu tady nemáme, my tady nemáme ani pasažéry árijského původu. Ne! Já jsem úplně pro německou věc, ale nikdo k nám nechodí. Jsme loď, tedy loď, jsme parník, ale momentálně technicky nezpůsobilý k plavbě, čili sloužíme spíše jako restaurace, ale vzhledem k tomu, že kuchař i číšník odešli sloužit vlasti, tak máme jenom velmi omezenou otevírací dobu. V podstatě se dá říct: od nikdy do nikdy, to víte, do toho se málokdo vejde. Ne! Já to vůbec nezlehčuji, jenom mi chybí lidi, víte? Vedeme válku, aby bylo lépe, ale já kvůli tomu nemám personál, takže u mě je to dočasně hůře. Ano, budu se chovat přesně podle instrukcí, byl jsem s nimi seznámen. Nepotřebuji to písemně, ústně mi to zcela postačí. Pokud se nalodí nějaký pasažér neárijského původu, okamžitě o tom vyrozumím gestapo, ale jak jsem říkal, vzhledem k tomu, že se nikam neplavíme a už nikoho nenapájíme ani nekrmíme, tak sem také nikdo nechodí. Jsem tu skoro sám, jenom s plavčíkem, ten je ale mlčenlivý, že někdy trpím samomluvou, ale to nevadí, já si to vyřeším.

Alfred položí telefon. Za dvě vteřiny ho zvedne a zakřičí do něj.

Alfred: Trhni si, kreténe! Promiňte, to nebylo na vás, to jsem říkal plavčíkovi, opravdu, nic se neděje, děkuji, aufviedersen, hezký den. Jo už je večer? Tak večer přeji taky hezký.

Alfred položí telefon.

Alfred: Uf! To bylo o fous.

Vejde Laura. V ruce drží koště. Kouří.

Alfred: Nemáš hlad?

Laura: Byla jsem s Kim v přístavu, dali jsme si pravý německý guláš. Mně je potom tvém segedínu vždycky těžko. U srdce, víš? Že ho nejíme v nějakém pěkném domě ve vnitrozemí, se zahrádkou, kde bych pěstovala česnek a pažitku, a v kočárku bych houpala krásná dvojčátka.

Alfred: Proč dvojčátka? Jedno by nestačilo?

Laura: To jsou normální ženské představy, že si žena představuje, že má hodně dětí.

Alfred: Vy jste si k tomu guláši dali i griotku, viď?

Laura: Dali. Dokonce dvě, ale Kim říkala: Ta dvojčata musíme zapít. A taky říkala: Dvojnásobná radost za jednu námahu. Tomu jsem nejdřív nerozuměla, ale pak mi to vysvětlila. Když jste mě s mámou dělali, taky ti to přišlo jako námaha? Jedno dítě by se jmenovalo Hans a druhý Magdalena. Hele, táto, nevadí ti, že spolu chodíme na griotku? Protože kdyby ti to vadilo, dost by jsi mě nakrknul!

Alfred: To mi nevadí, koneckonců jsi plnoletá, ale guláš sis dávat nemusela, ten snad dovedu uvařit taky a ušetřila bys nám pět marek.

Laura: Deset. Ještě ta griotka.

Alfred: Ale jinak jsem rád, že jste se skamarádili, když tady spolu takhle žijeme na jedné lodi skoro jako rodina. Akorát, že Kim neumí vařit.

Alfred: To nevadí. Mám takovou knihu receptů Vaříme s chutí na cestách i na procházce, nebo jak se to jmenuje.

Laura: Co já vím, tak lodní kuchařka si touhle bichlí akorát podkládala stůl. Byly tam úplně nemožné recepty, všechno vařila z hlavy.

Alfred listuje v tlusté knize.

Alfred: To by se muselo zkusit, třeba tady: Uzená makrela zapečená v těstíčku a nadívaná křepelčími vajíčky. Nebo stejk z mladého bejčka na rozmarýnu podlévaný medem a šťávou z červených pomerančů.

Laura: Kde bys vzal křepelky? Zůstaň radši u omelety na tisíc způsobů. Omeleta lehce připálená, omeleta nedodělaná, omeleta na sádle, omeleta na margarínu, omeleta na špinavé pánvi...

Alfred: Tu jedinečnou a nezaměnitelnou chuť mých omelet vytváří především koření, víš? Mám ho po tvý mámě.

Laura: Vždyť ty pytlíčky jsou stoleté, to není po mámě, ale po babičce. Jediný, co je tam cítit, je ta ryba, cos tam dělal den předtím.

Alfred: Ještě nedávno jsi říkala, jak je to bezvadné, že máme originální kuchyni. Uslyší ze zákulisí hlasy.

Alfred změní tón: Pořádně tu palubu vysmejči, plavčíku! Šůruj, ať se z tebe kouří a podlaha, ať se jenom leskne, ta musí být jako z partesu! Neflákej se, pořádně přitlač, támhle to máš ještě lepkavé!

Vstupuje Medunová a Meduna.

Medunová: Zdá se mi, že jsme to našli.

Meduna: To je klika, já už sotva lezu. Co jsi dala do toho černýho kufru?

Medunová: Servis po babičce.

Meduna: Co tam s ním budeme dělat?

Medunová: Ukážeme ho těm indiánům, ty budou čumět.

Meduna: Ježíš, běž! Nerozhlížej se pořád. Já už to neudržím.

Medunová: Proč sis nedošel na nádraží?

Meduna: Ten servis neudržím.

Medunová: To se opovaž, to je velká vzácnost. Já nevím, jaký pitomec udělal tu lávku tak úzkou. Kdyby tady šla tvoje matka, ta by normálně neprošla, musel by ji jeden člověk tlačit zezadu a druhý tahat dopředu, umíš si představit tu situaci? Jakou by z toho ty němčouři měli srandu! Že my Slovani jsme tak tlustý!

Meduna: Běž dál, já už nemůžu!

Alfred se je snaží zastavit.

Alfred: Co si přejete, prosím vás?

Medunová: Hele, je to Čech, to je dobře!

Alfred: Restaurace je zavřená, otevíráme až v šest a v sedm zase zavíráme, máme omezený provoz.

Medunová mu podává ruku: Já jsem Medunová, posílala jsem vám telegram z Prahy. My bychom s vámi rádi pluli do Ameriky.

Alfred: To nepřipadá v úvahu.

Medunová: Ale já jsem vás našla v prospektu, co mi dala stará Klepačka a tam bylo jasně napsáno, že vozíte lidi přes moře. My se chceme podívat do Ameriky, a vy jste jediný Čech tady v přístavu, proto chceme plout s vámi.

Alfred: Já jsem vám paní Medunová na ten telegram okamžitě odpovídal. V tom prospektu to možná uvedeno bylo, ale neplatí to. Je to trochu nadsázka, chtěli jsme zvýšit atraktivnost našeho restauračního zařízení, abychom nalákali výletníky z Prahy a z Vídně, v pozdějších vydání už ten nesmysl není. Tenhle parník je určen pouze pro vnitrozemské plavby, na oceán se pouštíme velmi zřídka, a momentální stav plavidla už neumožňuje ani odvážnější plavbu podél pobřeží, takže je mi líto.

Medunová: Ale v tom prospektu bylo napsáno, že vyplouváte každou první neděli v měsíci!

Alfred: Možná, že to tam napsané bylo, ale neplatí to. Naposledy jsem vypluli před třemi lety a to byla jedna cesta do Amsterodamu a jedna do Londýna. Loď technicky nevyhovuje dlouhým plavbám.

Medunová: Ale všechny lodě jsou plné a my se tam musíme dostat. Je válka pane, pane....

Alfred: Horovitz.

Medunová: Horovitz? Vy jste Němec, říkali mi, že jste Čech.

Alfred: Ano. Jsem Čech, ale mám německé jméno po dědečkovi. I moje žena byla Němka.

Medunová: Ale ta tady není?!

Alfred: Manželka už zemřela.

Medunová: Alespoň, že tak. Podívejte se, co se budeme přetvařovat, my bychom s Němčourem nejeli, my jim nevěříme. Oni nám sebrali Sudety, víte? A kdo ví, kde se zastaví. Já jim nevěřím! Jednak jim nerozumím, a hlavně jim nevěřím!

Meduna: Pšt!

Medunová: Ale vždyť tady široko daleko nikdo není. Jsme tady sami, že jo?

Alfred: Nikdy nejste sami, paní Medunová, nehledě na to, že já vyplouvám výhradně při počtu pěti pasažérů. A tento stav zdaleka nenastal. Takže si prosím seberte svá zavazadla a vraťte se zpátky na pevninu.

Medunová: My si zbylé lístky koupíme.

Alfred: To by vás přišlo na čtyři sta marek! Prosím vás, opusťte loď.

Medunová: To je jedno, peníze máme.

Alfred: Paní Medunová, já bych vám moc rád pomohl už proto, že jste krajani, ale technický stav plavidla neodpovídá dlouhé plavbě. Aby vám to bylo jasné, fungujeme jako hodinový hotel na vodě, chápete?

Medunová: Ne.

Alfred: Jedna dvě noci, nesezdané páry, rozumíte?

Medunová: Ne.

Meduna: Já to chápu!

Medunová: Tak mi to pak vysvětlíš.

Alfred: Nejsme na dlouhé plavby připraveni. Mohl bych vás maximálně odvézt do Amsterodamu, tam má loď jeden Polák, je to nesmírně slušný člověk a chystá se do Ameriky příští sobotu.

Medunová: To by byla naše záchrana.

Alfred: Moje taky, jak vás vidím.

Medunová: Jsem vám nesmírně vděčná. Peníze máme. Já vám to ukážu.

Alfred: Nic mi neukazujte. Věřím vám.

Meduna si sahá do ústa: Hele, Tonka, mě asi povolil můstek, jak jsem vypadl z toho

vlaku.

Medunová: No, to byla situace, pane Alfonsi, kdybyste to viděl, já se za něj tak styděla! Ty němčouři si museli myslet, že my Češi jsme úplný jelita, že ani tím vlakem jezdit neumíme. Všichni se otáčeli, kdo se to tam válí po zemi jak vandrák!

Meduna: To jsem byl já. (Sahá si do úst) Je to urvaný!

Medunová: Nesahej si tam, nebo si tam zaneseš nějakou infekci. Takových peněz to stálo. Ukaž mi to! No jo, kýve se ti to.

Meduna: Mně to tam úplně lítá!

Medunová: Netahej si za to! Pane Horo… Horo…

Meduna: Horo vysoká?

Alfred: Horovitz!

Medunová: Ano. Pane Horovitz, nejste náhodou zubař?

Alfred: Nejsem, ale zkusím vám v přístavu někoho sehnat.

PLNÉ ZNĚNÍ TEXTY JE MOŽNÉ ZASLAT NA VYŽÁDÁNÍ.