Chata v lese

Komorní příběh o setkání dvou dávných spolužáků, které rozdělila emigrace jednoho z nich. Nyní se po čtyřiceti letech znovu mají setkat a dojít pěšky na hřeben Jizerských hor. Přestože oba prožili diametrálně odlišné životy, uvnitř cítí stejné smutky a vykořenění, způsobené násilnou změnou politických poměrů po srpnu roku 68. Konfrontace jejich světů je předmětem celé inscenace. Je podána s vtipem, ale je to smích, který se mísí s velkým smutkem.

Hlavní postava Jindra Sekyra je poštovní úředník, který pověsil začátkem sedmdesátých let na hřebík svou hudební kariéru saxofonisty v art rockové skupině Raketoplán, protože už neměl sílu se dál přetahovat s normalizačními cenzory. Stal se úředníkem na poště, oženil se, a z manželství vzešly dvě děti – nyní už na prahu dospělosti. Jeho žena Blanka Jindrovu bohémskou minulost nezná. Setkali se až později. Jejich vztah se nyní po dvaceti letech nachází se stavu vyčerpání. Blanka je nespokojená se svým životem, připadá jí, že manžel je už jen rezignovaný hypochondr, který čeká, až bude moct odejít stonat do starobního důchodu. Ono to nejspíš tak bude, ale Jindra to nevidí jako tragickou vizi. Je stoicky smířený se svým osudem.

Očekávání příjezdu jeho někdejšího spolužáka Vincka Hrubého plní úvodní entrée inscenace. Blanka si od příjezdu Vincka slibuje, že se dozví něco více o manželově minulosti a že ho snad i díky tomu lépe pochopí. Zároveň je tak trochu žensky zvědavá. Co si od příjezdu Vincka slibuje samotný Jindra, zpočátku není úplně jasné.

Do chalupy vejde světácký Vincek v zalesáckém oblečení, kypící zdravím, odvahou a mužností. Je naprostým protikladem zchoulostivělého Jindry. Ten je sám zaskočen, jak dobře Vincek vypadá a jak skvěle a mladě se cítí. Jindra vznese obavu, jestli náročnou túru na hřeben ještě zvládne, rád by cestu odložil na později, jenže Vincek se nedá odbýt.

Nenechá se ani ubytovat v chalupě, chce spát venku pod širou oblohou, aby dokázal jak dobrodružnou povahu v sobě má. Jindrova žena Blanka i jejich dcera Stela kolem Vincka krouží jako Anna Andrejevna a její dcera Anna kolem Chlestakova. Neskrývají obdiv nad světoběžníkem, který procestoval svět.

Druhý den Jindra a Vincek vyjdou na túru na hřebeny. Cestou dojde mezi oběma muži k nepříjemné konfrontaci ohledně společné lásky Zuzany. Vincek se přizná, že ho Jindra ani tolik nezajímá, ale je pro něj jediná stopa k této ženě. Jindra se mu svěří, že byla po okupaci několik let jeho partnerkou, ale vztah zkrachoval. Když vážně onemocněla a zemřela, už se prakticky nestýkali. Tato nepříjemná zpráva vytvoří mezi oběma muži napětí.

Po namáhavé cestě dorazí do staré dřevařské boudy, kde Jindra ihned usne. Probudí ho nezvyklý zvuk. Vincek páčí prkna v podlaze, aby našel místo, kam v dobách svého mládí uložili zlato a šperky po sudetských Němcích. Poklad je pryč, protože Jindra už ho dávno odnesl na Národní výbor. Vincek je zdrcený. Ukáže se, že mu nešlo ani o Vincka, ani o Zuzanu, ale o to vybrat zlatou žílu. Přizná se, že má dluhy a tohle viděl jako jedinou cestu, jak uspokojit věřitele.

Hádku obou mužů přeruší zlodějíčci, kteří chodí do boudy přespávat. Jindra je vyhazuje, ale Vincek z nich má strach a snaží se spor uhladit. Jindra nakonec vytáhne ze skrýše krátkou pušku a pod touto výstrahou muže vyžene pryč.

Po krátké chvíli se u chaty ozvou další hlasy. Dvě dívky, vedoucí z jazykového tábora se ztratily a žádají, zda by se v chatě mohly na chvíli ohřát. Dívka jménem Kari pozná v Jindrovi někdejšího saxofonistu Raketoplánu. Má po rodičích jejich desky, učila se podle nich sama na saxofon hrát. Dojde ke sblížená Jindry a Kari. Dívky se nakonec přiopijí nabízeným vínem a přijmou nabídku na krátký pobyt ve spartánské sauně. Jindra je nadšený, vidí v tom možná poslední šanci vidět mladou dívku, jak ji Pánbůh stvořil. Vincek s nimi jít nechce, obává se, že by se mohlo prozradit, že jako muž před ženou už neobstojí. Jindra nakonec souhlasí, nejdou za dívkami ani jeden.

Inscenace končí druhý den v horské chalupě, kde už je Blanka se Stelou netrpělivě vyhlížejí. Jindra přitáhne Vincka skoro na zádech, protože si cestou zhmoždil kotník. Už není světák, kterému leží celý svět u nohou. Je to úzkostlivý a zlomený člověk, který má obavu z pomsty věřitelů i vězení, kterému se nejspíš nevyhne. Jindrovi prozradí, že trpí mnoha nemocemi a nemusel by se dočkat konce svého trestu. Blanka ani Stela jeho proměnu nevidí nebo nechtějí vidět. Stále ho opečovávají jako hrdinu z dalekého západu. Jindrovi je to jedno, noční dobrodružství mu otevřelo oči i srdce (možná jen na krátko, ale to už se nedozvíme). Vyhrabe na půdě starý saxofon a sdělí své ženě Blance, že vybere penzijní spoření a opraví boudu na hřebeni, aby tam mohl chodit s přáteli. Inscenace končí jeho sólem na saxofon. 

Horská chalupa. Na stole stojí čtyři objemné tašky, ze kterých Blanka Sekyrová vyndává věci. Dělá tak chvatně jako člověk, který chce být s prací co nejrychleji hotový. Jindra Sekyra sedí odevzdaně na židli otočený čelem k divákům. 

Jindra si tře bolavý zátylek: Z té hrbolaté cesty se mi zablokovalo rameno. Jako když jsme stěhovali babičce peřiňák na půdu. Tři měsíce jsem s tím marodil. Měl jsem skřípnutý nerv, nemohl jsem otočit hlavu. Babka bláznivá mi na to chtěla dávat kozí bobky.

Blanka: Kostivalovou mast.

Jindra: Ale smrdělo to jako kozí bobky.

Blanka: Na namožený svaly to pomáhá .

Jindra: Mně to nezabralo. Akorát jsem smrděl, jako kdybych se připosral.

Blanka: To jsi neměl z toho.

Jindra: No, no, no… Jak to, že si doktoři neumí poradit s takovou jednoduchou věcí jako je skřípnutý nerv v rameni. Co může být jednoduššího?

Blanka: Jsi z hlediska medicíny ztracený případ, vymykáš se všem dostupným vědeckým poznatků m o nemocech. Za to kostivalová mast nemůže a babička taky ne. Dědovi tím léčila artró zu celý život.

Jindra: Proto umřel tak brzy. (Mne si rameno.) To bude chtít brufének. A nezůstane u jednoho.

Blanka: Když jsme jezdili vlakem, tak jsi fňukal, že je to velký kopec a nevyjdeš to sem. Když jezdíme autem, zablokují se ti zá da. Já nevím, jak se sem chceš dopravovat. V zimě můžeš vyzkoušet skútr, ale v létě jedině helikoptéru.

Jindra: Jsi blázen! Víš, jak nesnáším výšky!? A zhoršuje se mi to s věkem.

Blanka: Ve třiceti jsi naříkal stejně.

Jindra: Protože mi prasklo tlusté střevo, to jsem měl docela namá le!

Blanka: Pokud si pamatuji, byly to hemeroidy a šel jsi s tím druhý den do prá ce.

Jindra: Ale jak jsem riskoval. A bylo mi hrozně. Půjdu ti pomoct. Kde je pití?

Blanka: V té kostkované tašce.

Jindra vyndá z tašky skleněnou láhev minerálky Vincentka.

Jindra: Mám toho čtyři lahve, myslíš, že to bude stačit?

Blanka: Tohle jsi koupil na slavnostní večeři?

Jindra: Dyť Vincek už je v mém věku, po tomhle nás ani jednoho hlava bolet nebude. Navíc Vincek a Vincentka, uznej, to jde výborně k sobě. Já myslím, že to nepostrádá vtip, a ještě je to dobré pro zdraví.

Blanka: Že jsi nepřivezl rovnou šaratici?

Jindra: Tu má m taky.

Blanka: Naštěstí tady má m dvě lá hve od minule. (Vyndá červené víno.) To by byla ostuda.

Jindra: Kde je Petr?

Blanka: Zůstal s kluky v Praze. Stela přijede každou chvíli.

Jindra: Proč?

Blanka: Chce ho poznat.

Jindra: Co je na něm tak zajímavého?

Blanka: To se právě uvidí. Je to tvů j jediný kamará d z mlá dí, pokud vím. Chceme ho poznat.

Jindra: A co Dudek?

Blanka: Dudek je idiot. Navyprávěl jsi o Vinckovi tucty bá chorek. Zajímá nás, co z toho je pravda.

Jindra: Báchorky jsou jedna věc a realita je věc druhá. Když jsem to vyprávěl, měl jsem upito. Možná jsem si to ani nepamatoval přesně.

Blanka: Proto si chceme udělat obrá zek sami.

Jindra: Člověk ledacos napovídá, protože se mu zasteskne. Po kamarádovi, po mládí a taky po těch chvílích, kdy ho ještě nic nebolelo, ale všechno nemuselo být tak, jak jsem říkal.

Blanka: Proto se ho zeptá me sami.

Jindra: A ty si nebudeš připadat trapně? Zpovídat ho jako nějakého pamětníka?

Blanka: Ta představa je docela zábavná .

Jindra: Chceš se přesvědčit, jestli ti nelžu?

Blanka: Lžeš mi dvacet let.

Jindra: A v čem, prosím tě?

Blanka: Že má me šťastné manželství.

Jindra: Ale já jsem přesvědčený, že má me šťastné manželství. Ačkoliv, když to takhle vyslovím nahlas, začíná m pochybovat… Možná tak šťastné manželství nemáme.

Blanka: Bude to přá telský rozhovor, ale nediv se, ty vaše zážitky z jazzových klubů mě přišly dost divné, já jsem tě takového vůbec nepoznala. Zajímá mě to. 

Jindra: Zajímají tě prostě drby jako každou jinou ženskou, přiznej si to.

Blanka: Chci si poskládat obrázek tvého života, než jsme se poznali. Na to mám snad právo.

Jindra: Ale proč u toho musím být já ? Neobešlo by se to beze mě?

Blanka: Ne. Ty jsi v tomhle případě předmět doličný.

Jindra: A Stela u toho musí být taky?

Blanka: Už je to velká holka, nemůžeš ji určovat, co má a nemá dělat. Stejně by tě neposlouchala, dělá si jenom, co chce sama, a je na něj zvědavá .

Jindra: Petr ne?

Blanka: Petr má svoje kamará dy a tvoji kamará di ho nezajímají. S tím se smiř. Ta doba, kdy jsi ho mohl inspirovat, je pryč. To jsi zmeškal, teď už jsi mu jenom pro smích.

Jindra: Oba jsme mu pro smích. Celá naše generace je mu pro smích. Když spálíš koláč nebo nedopečeš maso, směje se ti za zády. Ty to nevidíš, ale já jo. Jsi mu pro smích více než já , protože já nic nevařím.

Blanka: Přestal si tě vážit.

Jindra: Petr?!

Blanka: Ano, Petr.

Jindra: To nemůžeš vědět!

Blanka: Jako matka to pozná m!

Jindra: Jako matka jsi měla poznal, že mu praskl slepá k!

Blanka: To je ale hnusná podpá sovka! Z tebe se stal hašteřivý nerudný dědek!

Jindra: A co bych měl být jiného? Všichni chlapi v mém věku jsou nerudní dědci.

Blanka: To bych se hádala.

(CELÁ HRA JE K DISPOZICI NA VYŽÁDÁNÍ.)