Strach fotbalového brankáře 

Hořká komedie o osamělosti člověka uprostřed davu. Hra doposud nebyla na profesionální scéně inscenována. V roce 2021 ji zkoušela skupina NAOKO Praha, ale v vzhledem k peripetiím kolem čínské chřipky byla pozastavena, a už se k ní soubor nevrátil.

"Fotbalový brankář je apoteózou lidství. Je obklopen blízkými a milujícími lidmi, a i když mu na ochozech tleskají tisíce fanoušků a vyvolávají jeho jméno, v té bráně – stejně jako v životě – zůstává sám."

Fotbalový brankář František Drubiš hraje v průměrných fotbalových klubech už mnoho let. Je mu 38 let a jeho kariéra gólmana se chýlí ke konci. Má veliký dům na hypotéku a drahé auto na dluh, ale žádná zářná budoucnost ho nečeká. Nikdy se mu nepodařilo dostat do žádného lepšího klubu. Životní šance v Rapidu Vídeň padla, protože neprošel zátěžovými testy. Drubiš je však přesvědčen, že mu šanci zahrát si v bohatém klubu, zhatil jeho agent Tomáš Pohanec který si bokem řekl o příliš velké peníze. Nyní stojí Drubiš ve finále českého poháru. Má šanci poprvé a nejspíš naposledy zvednout nad hlavu nějakou trofej. Dojde však na penalty, a on žádnou nechytí. Kvůli tomu jeho tým prohraje, a Drubiš žádný pohár nezíská.

Drubiš se bezprostředně po zápase dozví, že trenér Mikeš už s ním dál nepočítá, protože ho rozzuřilo, jak v penaltovém rozstřelu selhal. Následně je mu sděleno, že je z klubu vyhozen.

Drubiš se odebere domů, kde ho čeká bezesná noc. Musí se během krátké doby rozhodnout, co bude dělat dál. Žádný prvoligový klub ho nechce, a z platu v nižších soutěžích by nedokázal uživit rodinu.Po fiasku ve finále se s ním navíc rozejde jeho milenka novinářka Sally Pohlová. Bohužel však jejich poměr stihne prosáknout do místních médií, a rozvod mu oznámí i manželka Vladěna, která už má jeho záletů dost.

V noci do jejich domu přijde policistka Kováčová, aby Drubiše varovala, že mu nepřejícní lidé vyhrožují na internetu smrtí. Nabízí mu ochranu a zároveň ho lehce zpovídá. Ukáže se, že trenér Mikeš na něj podal trestní oznámení pro vzetí úplatku, protože nevěří, že by nedokázal chytit ani jednu penaltu v rozstřelu.

Drubiš kritickou noc řeší konzumací prášků na uklidnění a alkoholem. S postupující nocí se propadá do jakýchsi halucinačních záchvatů, kdy se mu stále opakuje výjev z finále Ligy mistrů: Stojí v bance Rapidu Vídeň proti Realu Madrid a kopou se penalty, jenže všichni hráči soupeře na něj kopnou penaltu ve stejnou chvíli, a on nedokáže chytit ani jednu.

Ráno je Drubiš vyšetřován. Ukáže se, že policie proti němu nemá žádné důkazy. Doma ho pak navštíví trenér Mikeš, aby si nejdřív postěžoval, že byl rovněž z klubu vyhozena a zároveň se mu omluvil za trestní stíhání. Podnět stáhl, protože se na archivních videích přesvědčil, že Drubiš penalty nepustil schválně, že je opravdu tak špatný gólman.

Po jeho odchodu dojde k hádce mezi Vladěnou a Drubišem. Ukáže se, že manželka měla poměr s jeho agentem Pohancem, a nejsou si tedy vzájemně nic dlužni. Drubiš v návalu vzteku vytáhne ze skrýše igelitku s penězi a přizná se, že pohárové finále skutečně prodal.

Když už se situace pro Drubiše stává nesnesitelnou, přijde jeho agentovi SMS zpráva, že brankáře chce jako svou dvojka do brány samotná Sparta Praha.

1. SCÉNA

Fotbalová šatna. Prostá lavice. Pod ní leží sportovní taška. Hlas z amplionu.

Hlasatel: Vážení přátelé, tímto se s vámi loučíme po krásném, ale smutném ligovém finále. Náš milovaný klub letos bohužel na trofej nejvyšší nedosáhl, ale my věříme, že v následující sezóně nás opět poženete za dalšími ligovými vítězstvími. Zatím sportu zdar a fotbalu zvlášť.

Pískot. Hudba.

Na scénu přichází Drubiš, je zpocený, špinavý a ustaraný. Sedá si na lavici, sundá si brankářské rukavice a praští s nimi do tašky, ručníkem si otírá obličej. Hledí před sebe.

Vstupuje trenér, je rozčilený, hlas má ochraptělý. Lampasácký typ trenéra.

Trenér: Cos dělal Franz? Nechytil jsi ani jednu penaltu. Byl jsi úplně marnej!

Druliš: Penalty jsou jako loterie, to víš sám. Musíš se modlit, aby to vyšlo, asi jste se málo modlili.

Trenér: Nech si ty srandy, Franc! Tady přestává legrace. Šéf je nasranej, sponzoři jsou nasraní! Tohle nikdo nečekal. Veliký zklamání, Franc! To jsi nám neměl dělat. Fanouškům jsi to neměl dělat. A hlavně – sám sobě jsi to neměl dělat.

Drubiš: Toho Bažanta jsem viděl kopat desítku dvakrát v Liberci, vždycky to dával pod víko, tak jsem zůstal stát, že to vyškrábnu, a on to pustil na levou tyč. A ten Kulhánek?! Ten to nikdy nekopnul jinak než doprava nahoru, a najednou dá takovou chcípandu na prostředek. Co s tím mám dělat?

Trenér: Mě se neptej, ty jsi brankář. Tohle sis měl nastudovat předem. Zase tolik šutérů, co choděj pravidelně na desítku, tady není. Proto jsme tě sakra kupovali!

Drubiš: Proč jste mě kupovali?

Trenér: Že se na tebe můžeme spolehnout. Že nás v penaltách podržíš, krucipísek!

Drubiš: Vždyť kluci úplně přestali hrát. Proč jsme nebyli víc na balonu? Byli jsme celý prodloužení zalezlí jako starej Prešov za federální ligy! To ty musíš, trenére, ještě pamatovat. Starej jseš na to dost. Ta Boleslav už nemohla, měli jsme třicet minut na to je dorazit, a kluci to pořád hráli zpátky na mě. Proč?

Trenér: Šli jsme na jistotu, aby nebyl zbytečnej brejk z protiútoku. Myslel jsem, že nás v penaltách podržíš. Teď jdu ke starýmu na pohovor, co mu tam mám povídat?

Drubiš: Že ty penalty budu od zítra trénovat.

Trenér se zamyslí: To by snad šlo…

Trenér odejde.

Vstoupí Pohanec, má na sobě džíny a bílou košili.

Pohanec: Františku, tohle se nemělo stát.

Drubiš: Ještě ty začínej, tohle se mi nestalo ani v dorostu, že bych neměl ani jednu. Chtěl jsem si na starý kolena zakopat Evropu, vydělat nějakou škváru, podívat se třeba na Panathinaikos nebo do Londýna… Zase čekat celej rok, jestli se v lize vůbec bude dařit. Už jsem na to čekání starej!

Znovu přiběhne trenér.

Trenér: Hele, Franc, já jsem o tom cestou ke starýmu přemýšlel, já mu nebudu nic vysvětlovat. Já tě normálně vyhodím! Já jdu shánět novýho gólmana. Mladej Pařízek bude zatím jednička a ty dvojka, až přivedu novýho frajera, půjdeš trénovat s béčkem… Tady končíš!

Drubiš prudce vyskočí: Trenére, jak tady končím!?

Trenér: Když na tebe není spolehnutí, nemůžeš u mě bejt.

Trenér odejde.

Drubiš křičí: Trenére! Mám ještě na rok smlouvu. Neseženeš gólmana na takový úrovni jako jsem já! Alespoň za ty prachy ne... (Na Pohance.) Doufám, že to nějak vyžehlíš.

Pohanec: Nevyžehlím. Franto, tohle nevyžehlím. Brali tě sem jako experta na penalty.

Drubiš: Jakej debil jim to nakukal?

Pohanec: Já.

Drubiš: Vždyť to je přece moje největší slabina! Silnej jsem ve výběhu, v pozičním čtení hry nebo ve hře nohama, ale ne na čáře! To ví každej moula.

Pohanec: Potřebovali do toho svýho defenzivního stylu prostě specialistu na penalty, tak ho dostali.

Drubiš: Hele, ty mě houpeš, viď? Tos jim nemohl říct.

Pohanec: To jsem jim řekl.

Drubiš: Přece víš, že nemám vejšku na tyhle standardní situace.

Pohanec: Nechtěli tě, že jseš pro ně starej, tak jim povídám, chlapi, je starej, ale zkušenej, umí to na čáře a má nervy ze železa, ustojí každej malér, kterej před ním vyrobíte! Ukázal jsem ji ty noviny, jak jsi vychytal Bohemku na Strahově, dvě penalty během deseti minut a obě ti šly do teplejch.

Drubiš: Protože to oba kopli úplně nemožně.

Pohanec: To na ně zabralo. Vymyslel jsem jim k tomu takovou legendu, že chytíš osm z deseti penalt.

Drubiš: To nechytí nikdo.

Pohanec: Starej Schmeichel, jo!

Drubiš: To byla světová špička. Tys jim tohle vážně namluvil?

Pohanec: Jo. Jinak by tě nevzali.

Drubiš: Ale Tomáši, co budu dělat? Oni už mě nechtěj. Nemůžeš s tím Mikešem promluvit?

Pohanec: Můžu, ale nebude to k ničemu. (Pauza.) Máš krásnou ženu, velkej dům, mercedes, chalupu na Lipně, co bys chtěl? Už jsi z pohledu středně úspěšnýho fotbalisty skoro zajištěnej. Půjdeš někam kopat divizi a budeš šetřit na penzi.

Drubiš: Ale to není splacený! Ten dům je na úvěr a auťák na leasing! Potřebuju chytat v profi lize ještě nejmíň tři roky.

Pohanec: Vždyť je ti třicet sedm, co bys chtěl?

Drubiš: Blažek chytal do čtyřiceti.

Pohanec: Ale to bylo v Jihlavě.

Drubiš: Měl jsem to spočítaný do čtyřiceti.

Pohanec: Tak já ti seženu nějaký Turecko, druhou třetí ligu, tam taky platí dobře.

Drubiš: Neblázni, Horváth odtamtud utíkal v kufru auta. Vladěna nepůjde do týhle divočiny. Musela by tam chodit zahalená jako ty jejich.

Pohanec: Nemusela.

Drubiš: Musela. Horváth to vyprávěl v televizi.

Pohanec: No, tak by byla doma a tam by se zahalovat nemusela.

Drubiš: Jenom aby. Ale ona by tam stejně nešla, nemá ráda horko.

Pohanec: Tak nějaký Rakousko. Něco u hranic.

Drubiš: Měl jsi dotáhnout ten Rapid Vídeň, to by bylo Rakousko podle mýho gusta. To byla moje životní šance. Řekni mi, na čem to krachlo?

Pohanec: Říkal jsem ti to už mockrát, nepadl jsi jim do oka.

Drubiš: Jak nepadl? Wagner mě nechtěl?

Pohanec: Wagner nebyl jedinej, kdo o tom rozhodoval. Zdálo se jim, že se málo hejbeš.

Drubiš: Ale na testech byli nadšený, jak mám všude náležitě vyvinutou svalovou hmotu. Pamatuješ toho jejich gólmana, teď mi vypadlo to jméno, to byl normální rachitik proti mně!

Pohanec: Alespoň vidíš, jak kecaj.

Drubiš hořce: Prej expert na penalty!

Pohanec: Mám shánět to Turecko?

Drubiš: Strč si ho za klobouk!

Vejde novinářka Sally Pohlová.

Sally: Pane Drubiši, mohu s vámi udělat krátký rozhovor bezprostředně po zápase?

Drubiš: Nejsem osprchovanej, počkáte na mě venku, prosím vás?

Sally: Jenom pár otázek.

(CELÁ HRA JE K DISPOZICI NA VYŽÁDÁNÍ)